První květnový víkend jsme se vydali vstříc dalšímu rugbyovému dobrodružství do bývalého hlavního města Moravy, Olomouce. To je vůbec takové zvláštní město, neboť si jej všichni spojují s tvarůžky, které jsou přitom z nedalekých Loštic. Z Brna je to ale po dálnici kousek, takže než někteří trenéři stihli dospat noční opakované vstávání k vlastním ratolestem, už jsme vystupovali na místním atletickém stadionu, který se nachází takřka v centru pod hradbami, ve stínu majestátních kapitulních katedrál.

 

Pravda, cesta byla tentokráte poněkud krkolomnější, neboť jsme místo už takřka obvyklého patráku, cestovali busem rozměru většího Mini Cooperu. Francouzské nápisy ve voze byly vzpomínkou na jeho službu v zemi galského kohouta a předzvěstí našeho statečného mušketýrského boje. Nicméně mírný diskomfort neušel pozornosti ani našim dětem, kdy jedno nejmenované děvče při rozcvičce ve hře na rybičky prohlásilo, že nemůže být rybář, neboť je po té cestě sardinkou. Nu což, alespoň jsme si s pokorou připomenuli doby ještě ne tak vzdálené, kdy jsme se modlili, aby nás na turnaji bylo aspoň pět a dresy vypadaly, jako by je nosil Zilvar z chudobince. Nicméně jsme měli vizi a tu se zatím daří naplňovat.

 

Vizi mají evidentně i ostatní moravští funkcionáři, a tak proběhla v rámci turnaje pracovní schůzka, která by se dala definovat jako "jak chytit ujíždějící vlak mládežnického rugby druhé půlky republiky". Ne že bychom v RCB pokukovali zrovna po All Blacks, ale malý jest jen ten kdo malé cíle si klade, i když někdy je to poněkud rozumnější než být tulákem po hvězdách. My si tedy myslíme, že by to chtělo jen trochu víc odvahy. Bohužel některé návrhy vypadaly tak, že místo přímé cesty, která má v reálu pár desítek kilometrů, to vezmeme oklikou někde přes Ulánbátar, což je sice dál, ale za to horší cesta (přesný údaj v km zná jen Chuck Norris a ten se bohužel nedostavil). Jsme tak rádi, že byl přítomen náš zbloudilý syn Dan Beneš, toho času již opět manažer rozvoje pro Moravu, který vše nakonec moderoval tak, aby zvítězil zdravý rozum a formát turnajů zůstane minimálně na podzim zachován.

 

Úderem desáté hodiny se na perfektně připraveném hřišti rozhořely nelítostné souboje všech věkových kategorií, včetně naší U8. Do turnaje jsme vyslali mužstva Orange a Black a vzhledem k počtu 18i dětí jsme museli střídat rychlostí blesku. Těší nás, že se děti neúnavně hlásí o šanci hrát, respektive nás neustále tahají za ruce, nicméně tentokráte už to byl extrém, takže všichni trenéři mají po turnaji horní končetiny vytahané jak šetřivé hospodyňky po slevové akci na brambory v Kauflandu. Pokud se takto sejdeme i příští víkend, na domácím turnaji, tak postavíme mužstva rovnou tři. To je výzva nejen pro nás, ale i pro rodiče!

 

Síly jsme tentokrát poměřili se společenstvím Ostravy a Havířova, Zlínem, Olomoucí, a Dragonem, v dvoukolovém turnaji. Výsledky byly jednoznačné, což při vší úctě k soupeřům nepřeceňujeme. Protože jak již bylo zmíněno, je třeba jít do každého boje s odvahou, ale i s pokorou. Hráčky i hráči makali naplno a zvládli i fyzicky náročné souboje bez větších časových prodlev mezi utkáními.

 

Pochvalu zaslouží všichni, tentokráte musíme vyzdvihnout nejmladšího rugbystu na Moravě, bojovníka Tea, který jako jediný pochopil dnešní, všemi směry prazvláštně vyváženou a rovnostářskou dobu, takže skládá všechny nejen bez bázně, ale i bez rozdílu barvy dresu:-)

 

Celý perfektně připravený turnaj jsme si tak užili v neustálé herní zátěži a za krásného jarního počasí. Domácí letos slaví 65. výročí od založení, a tak bylo přítomno i několik olomouckých legend. Navíc po skončení žákovského turnaje následoval, symbolicky, turnaj Old boys.

 

Ceny nám opět po týdnu předal zástupce ČSRU Dan Beneš, kterého to asi táhne domů, na Moravu. Nicméně cesty Pendolinem z Prahy mu nezávidíme, neboť v jídelním voze čepují Budvar a ten je, jak známo, ideální maximálně na vykloktání.