23.10.2019

Vyhráli jsme PYRF!




V sobotu brzy ráno jsme proplétajíc se lidmi, kteří jdou domů z večírku jak se sluší a patří, tedy za rozbřesku, vyrazili do hlavního města, vstříc největší podzimní výzvě, turnaji Prague Youth Rugby Festival. Tato akce je tradičně nejsilněji a nejhojněji obsazená, nicméně skvělé vystoupení na konci září v Olomouci, herní výkony v dalších turnajích a hlavně naše nezlomná bystrcká srdce, nás poslaly do boje s hlavou vztyčenou. 

Traduje se, že někteří soupeři prohrávají už 20 km před Prahou, my jsme byli zcela opačný extrém, neboť již jen naší účastí jsme se stali nejúspěšnějším mužstvem Moravy. Jednoduše proto, že nikdo jiný z té lepší a hezčí části republiky nedorazil. Což je dost smutné a zarážející. 

Vyrazili jsme v plné polní, tedy patrákem ve verzi šedesát v tanku a pes, prakticky v nejsilnější sestavě. Vypadá to, že Křesi se definitivně prekabátil do oranžovo-černé, nechyběl ani Ríša, pečlivou babičkou navlečen do patnácti vrstev oděvu. Spoluhráči ho poznali až poté, co jich většinu sundal, což bylo někde u Ostrovačic. Nechtíc tak dal vzpomenout na Fantozziho a větu: "Svléknu Tě jak cibuli":-) 

Cesta ubíhala svižně, díky našemu skvělému řidiči a o zábavu se starajícímu Rum triu, tentokrát bez Světlany Nálepkové. Některé starší ročníky, pamatujíc Šemíka jako hříbě a pitelné Starobrno, navíc vytahovaly vousaté historky z dětství některých trenérů a prezidentů.

Do Prahy se od Brna přijíždí z kopce, což jistě není náhoda. Kdo do Prahy dorazí a zůstane delší dobu, s tím to pak jde jen z kopce. My vyrazili dost brzo i proto, abychom nemuseli, jako v předchozích letech, volat na pragovku, že přijedeme pozdě (přeloženo do místního jazyka mantinel: "Helééé, budem dýl"). Postupně jsme vysazovali týmy starších kategorií a náš Neoplan se hbitě proplétal širými předimenzovanými prériemi petrovických, říčanských, malešických a jiných prašivých kojotů (ještě že se "J" v češtině čte jako "J").  Domácí se nám navíc pokusili zkomplikovat cestu stržením lávky vedoucí k hřišti, nicméně ani to nás nezastavilo a prakticky s oficiálním začátkem turnaje jsme dorazili do klasické pražské scenerie. Tedy na pozadí rozbité fabriky, vzpomínající na legendární slávu, jež se hvězd zemí RVHP dotýkala a špinavého potoka. Jinak se k nám hostitelé chovali pěkně, zatím totiž netušili, co bude následovat.

V prvním utkání nás čekala velká neznámá v podobě Slavie a nás samotných, protože začátky pro nás bývají kritické. Soupeř byl ovšem o dost méně zkušený a tak jsme prostřídali všechny hráče, pošetřili síly a v pohodě došli až k dvojciferné výhře. Po krátké pauze nás čekalo béčko Petrovic a scénář byl jak přes kopírák. Snadná výhra, na které se podílel celý tým. Navíc v utkání začala skládat i Kája, evidentně se pozitivně projevil páteční trénink s osobním koučem. Petrovičtí nechápavě zírali a snažili se děti motivovat k lepší hře pokyny typu" "Já Tě seřežu". Občas sice řveme, ale tohle ještě v repertoáru nemáme.

Poslední utkání ve skupině proti nám svedlo áčko domácí Pragovky, tentokráte jsme čekali vyrovnanější bitvu. Naši borci ovšem nepodlehli uspokojení a soupeře přehráli v poměru 6:1. Čekala nás tedy finálová skupina o 1.-4. místo. 

Zatím jsme strategicky zaujali místo u výdejny obědů, na menu byl obstojný řízek s bramborem. Děti překvapivě bez výjimek vše snědly a šlo se do finále.

V určité fázi vývoje údajně projevily opice větší moudrost než lidé a zůstali na stromech. Někteří méně moudří, kteří slezli, pak dostáli této pravdě obzvláště tím, že si dali na prsa velké S, nebo znak elektrické sekačky na trávu (zdravíme také do Hradce). V živé paměti jsme měli loňské MČR, tak jsme se zařekli, že tentokráte Spartu porazíme. Nakonec když už jsme vyhráli s jedním S, porazíme i druhé. Ony ty S jsou totiž prašť jak uhoď. 

Utkání začalo vcelku nečekaně - obdrželi jsme pětku. Pak se ovšem naplno rozeběhl nekompromisní bystrcký válec a skóre utěšeně narůstalo. Na finálovou skupinu se přišel podívat i náš oblíbený trenér nejmenších Tomek Krejčí, důvěrně zvaný pan Klobouk, společně s Kuchym. Kluci a dívka jim asi chtěli udělat radost a tak Spartě nakonec nadělili sedmičku. 

Následovala velká odveta za olomoucké finále, tedy utkání proti říčanskému áčku. O klucích z Říčan je známo, že jsou to srdcaři, kteří dělají fanaticky vše pro klub i sponzory, kdo ví, jestli někdo z nich nenosí potají i tričko s nápisem "Only Tonda can judge me"

Zápas jsme rozehráli rychlou pětkou, jenže lehce nabyl-lehce pozbyl. Nepozornost a zaváhání v obraně nás stála dvoje body a rázem jsme prohrávali. Nicméně o poločase jsme si řekli jak dál a v druhé půli jsme záhy vyrovnali. Hra se přelévala, po našem řečeno, hore-důle, několikrát jsme byli těsně od položení, stejně tak jsme ovšem z poslední akce zápasu neinkasovali jen díky obětavé Alexově skládce dva metry od pětkoviště, kdy chytal protihráče už prakticky za kotníky. 

Remíza tedy značila nutnost výhry v posledním utkání s B týmem Říčan a pak děj se vůle Boží. Tento zápas jsme po jednoznačném průběhu ovládli opět sedmi body (bohapustá kampaň) a s napětím jsme čekali, vzhledem k rovnosti bodů s Áčkem Říčan, kdo vyhraje na skóre. Říčanští mají dohromady přes čtyři desítky trenérů, kdo byl v Olomouci a viděl chování některých z nich, musel mít pocit, že to nakonec dopadlo jako v pohádce o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících. Tedy ten menší vyhrál a jsme to my, RCB! Turnaj jsme navíc ovládli s celkovým skóre 44:4, asi náhoda:-)

Dostali jsme skleněný "pohár", diplom a šampáňo. Následovalo focení, hráči pózovali jako zkušení harcovníci a je vidět, že ve světle reflektorů na výsluní se jim evidentně líbí. Děti chtějí vyhrávat a když se jim to daří, o to víc je to baví. Inkluzním poučkám navzdory. Společně jsme si pak také řádně zabékali v šatně vítězů.  

Před turnajem jsme dětem za výhru slíbili návštěvu v Mekáči a také, že si řidič vytetuje logo RCB na čelo. S tím jsme ho ovšem, bohužel pro něj, zapomněli předem seznámit. Nicméně vypadal, že už má s tetováním drobné zkušenosti, tak si určitě poradí. Navíc sám lakonicky poznamenal, že si na nás, díky dalšímu hráči, který nestihnul po cestě doběhnout až na WC, stejně vzpomene. Jídlo v Mekáči sice chutnalo hůř, než kdybychom snědli nového týmového psa (tyto návrhy v euforii také padaly), nicméně děti to mají rády a slib je slib.

Cesta zpět byla sice dlouhá, ale všichni jsme ji absolvovali s úsměvem na rtech. Na turnaji hrály všechny děti bez výjimky naprosto perfektně, tak že byly platné pro tým a my jim děkujeme za tyto, pro nás trenéry, rodiče i fandy, úžasné chvíle plné euforie, hrdosti a čiré radosti. Ne nadarmo měl jeden z trenérů i slzy v očích.

Děkujeme také všem kolem našeho klubu, zvláště Prezidentovi, že máme tak krásné zázemí a můžeme se věnovat jenom našemu skvělému sportu.

Ovšem nic není staršího, než včerejší výhra, takže makáme dál, aby to nebyl ojedinělý úspěch. Pokud budeme hrát takto, určitě nebude!

Rugby zdar!

Výsledky:

RCB - Slavia Nosorožci 11:0
RCB - Petrovice B 11:0
RCB - Praga A 6:1
RCB - Sparta Praha 7:1
RCB - Říčany A 2:2
RCB - Říčany B 7:0

 

 

 

 

 

 

Konečné pořadí:

1. RCB
2. Říčany A
3. Sparta Praha
4. Říčany B
5. Kralupy n. Vltavou
6. Praga A
7. Petrovice A
8. Přelouč
9. Tatra
10. Babice
11. Praga B
12. Petrovice B
13. Slavia Hvězdy
14. Petrovice C
15. Praga C
16. Slavia Nosorožci