10.11.2019

Jak jsme (ne)zvítězili ve Vídni




Začátkem listopadu nám skončila soutěžní sezóna, ale protože stále nemáme dost, přijali jsme volání nedaleké Vídně a zúčastnili se tradičního přátelského turnaje Movember cup.
Zdravici při odjezdu přednesl sám Prezident, oděn do slušivých hodobožových monterek, jdoucí vstříc světlu ve formě utkání ženské repre ČR vs. Švýcarsko, které se konalo v areálu RCB. Na Neoplanu svítilo logo našeho klubu, za volantem si hověl James Hunt, potud bylo vše solidní, aneb jak se holedbá jeden rakouský supermarket, tady byl svět ještě v pořádku
 
Část mužského osazenstva si důkladně připravila své kníry, v této činnosti obzvláště vynikalo Rum trio, tentokráte v nesourodém složení Asterix, Idefix a Helmut, opravář komínů. Nejlepšího přírodního "práskače" ukázal velký Ríša, který to vzal z gruntu a jeho ozdoba si hustotou nezadala s Brežněvovým obočím. Je vidět, že to není žádný Kyslík, ale pravý kapitán našich mužů.
Ženská část ihned po odjezdu servírovala zásoby luxusně napečených buchet, jejichž konzumací se sice vzdaluje vidina pekáče buchet pod tričkem, ale plavková sezóna je naštěstí daleko, navíc dámy se vytáhly a i hřešit je nutné. V tomto směru navíc překvapil ekonomický migrant Křesi, který se snaží seč mu síly stačí se asimilovat na Moravě, což potvrdil platem koláčů s pravým moravským müsli, tedy škvarkami. 
 
Cesta ubíhala klasicky svižně, až na ženijní most na Nových mlýnech. To bylo slávy, když v roce 1989 stříhali ministři Dienstbier s Genscherem dráty železné opony, o třicet let později nepotřebujeme dráty, stačí, že nemáme silnice. Postavit takovou obludnost na mezinárodní silnici a ještě šikanovat řidiče striktním měřením rychlosti, je jen dávání na odiv vlastní neschopnosti...
 
Ernst Happel stadion a vedle stojící park Prátr, kulisy Movember cupu, v sobotu bičoval déšť, teplota také nebyla příznivá. V součtu s tím, že domácí netopili v kabinách, bylo jediné vřelé jejich přivítání klasickým Grüss Gott! My jsme se nechtěli ukázat jako nějací neznabozi, tak jsme hrdě odpovídali zvonivým AHOJ, nebo-li Ať Hoří Oheň Ježíšův! Poté ovšem hned následoval AMEN. Jak se naštěstí záhy ukázalo, domácí nás jen směrovali do kabiny místních A mužů. Bohužel společně se všemi dalšími týmy, což byla jen předzvěst dalších událostí, ve kterých nám chyběl prostor.
Jedno překvapení střídalo druhé. Na schůzce trenérů bylo oznámeno, že turnaj začíná až v 10:45, čímž jsme dostali krásný úkol, jak děti udržet cca hodinu v provozní teplotě. Hřiště mělo rozměry sotva 25 x 15 m, tedy cca o sedm metrů kratší a užší něž jsme zvyklí, navíc vídeňáci chtěli hrát v sedmi lidech! Po našem zásahu se zredukoval počet na šest. Slavný vídeňský rodák Niki Lauda, který oproti ztvárnění ve filmu Rivalové, byl s našim Jamesem kamarád, kdysi řekl, že jezdit s formulí v Monaku, je jako lítat s helikoptérou v obýváku. Nějak tak jsme se cítili na místních mini hřištích my. A k blyštivému světu francouzské riviéry to bylo opravdu dost daleko.
 
Podzimní docházka našich dětí na turnaje je naprosto perfektní, proto jsme i zde postavili dva týmy. K samotným zápasům toho moc napsat nelze. Hrálo se nesmyslných osm minut a je zcela evidentní, že místní sociální inženýři už kafrají i do rugby. Jak jinak si vysvětlit absenci jakýchkoliv pravidel. V Rakousku se nahrává dopředu, skládá se zásadně za krk a o ofsajdu slyšeli jen když se byli podívat vedle na fotbale. Direktoriát turnaje nás několikrát uklidňoval, že to sice ví, ale že naše děti jsou o moc lepší než jejich (aspoň v něčem měli mysl jasnou), tak tyto situace pouští pro lepší plynulost hry. Snažili jsme se oponovat mimo jiné tím, že děti jsou šikovnější právě i proto, že znají hranice, ve kterých se drží, a v jejichž rámci jsou kreativní, bohužel bez úspěchu. Na jednu stranu vídeňáci striktně dbají na všudypřítomnou rovnost a radost ze hry, na stranu druhou hra nemá žádná pravidla, čímž se zvrhává v jakýsi street fight a anarchii. Je s podivem, že se ještě hraje s genderově nevyváženou šiškou, což nás muže s gulama samozřejmě uráží a odnášíme si z toho celoživotní trauma. V barvách RCB jen to vítězné:-) To tedy platí o těch, co byli u psychologa, pro nás ostatní platí to, co říkal Písařík.
 
Přesto všechno se ovšem vídeňský valčík hrál dle našich not a obě mužstva proplouvala turnajem bez větších obtíží. Vyjma nulové organizace a přebíhání z jednoho hřiště na druhé, kdy s námi organizátoři neustále šachovali. My jsme naštěstí odkojeni Cimrmanem, tak jsme si vždy řekli jen strohé - jdu na sever, jdu na jih.
Podivné věci se začaly dít s blížícím se koncem turnaje. Napřed se nás rozhodčí vcelku jednoznačného utkání, které skončilo v náš prospěch 5:2, snažil přesvědčit o remíze 3:3, což odhalil jeden z tatínků, který bohužel pro domácí, rozuměl domluvě "kujme pikle-pikle kujme", ve francouzštině. Poté nám vykouzlil na tváři úsměv trenér vídeňského Celticu, popohánějící nás ke hře, protože už se hraje dlouho a děti chtějí jít domů. James je sice rychlík, ale stále pomalejší než teleport a tak jsme mu s dovolením připomenuli, že to máme domů ještě o "kousek" dál. 
 
Klíčem k celému turnaji se pak ukázalo jedno nesehrané utkání mezi námi a Babicemi. Ačkoliv jsme se neustále hlásili o jeho odehrání, nikdo nenaslouchal a u předávání cen, které mimo jiné začalo uprostřed našeho posledního zápasu, se ukázalo, že jsme skočili druzí a třetí. Vídeňáci mají jakési pouze místní pravidlo, že se k bodům za vítězství ještě připočítávají půlbody za každou položenou pětku. 
V první chvíli to v nás vyvolalo salvu smíchu, ale domácí to mysleli vážně! Tudíž se šel jeden z našich trenérů ptát, neboť pasivní rezistence už se v dějinách monarchie ukázala jako zcela nefunkční. Bylo to ovšem zbytečné. Nesehrané utkání je prostě fakt a naše vina:-) Není se ovšem čemu divit. Trenér vítězného celku, největší lobista za dané výsledky, byla neoblomná rakouská obdoba Jirky Krytináře. V očích zakalených zuřivostí a "spravedlivou" odplatou plál skutečný oheň muže nevelkého vzrůstu, ovšem hněvu velikosti chladící věže druhého bloku Temelína. Zlí jazykové dokonce zahlédli i křivdu ze sedmi kulí v Sarajevu.
Nic z toho nám ale nemůže zkalit radost z celé podzimní sezóny. Ani Hřebovi, vykřikujícímu ještě ze spaní, že do Vídně už nikdy nepojede:-)
 
Vše začalo skvělým soustředěním a pokračovalo neuvěřitelnou jízdou. Děti hrály krásné rugby a věříme, že je to bavilo stejně jako nás trenéry. 
Hráčem podzimu je jednoznačně Matouš, pohybově zdatný hráč s herním myšlením a hlavně odvahou. Navíc rugby miluje a neustále chce trénovat nad rámec tréninků na hřišti. Kdyby to tak měli všichni, tak jsme s repre za osm let na RWC.
Skvěle mu sekunduje Vojta, jehož rychlé nohy lze jen těžko zastavit. Alex je takovým našim "dělníkem" hry, kdy na první pohled moc nevyčnívá, ale bez jeho příspěvku bychom určitě dostali o mnoho bodů více. Mates nás velice mile překvapil kvalitou rozehrávky a hrou do prostoru. Stačilo jen poslouchat trenéry:-) Tonda se bez bázně a hany vrhá do útoku i tam, kde by to mnozí jiní považovali za nebezpečné. Dominik vezme míč a nepustí, buldočí silou útočí stále vpřed. Ríša sice stále nemluví slovy, ale činy víc než dost, jednoznačně je to hráč s největším zlepšením. Bratrovi se snaží přiblížit Míša, na podzim předvedl několik nebojácných skládek. Velký progres předvedl také Táda, který se nebojí a bere to dopředu i dozadu hlava nehlava. Jablko nepadá daleko od stromu, stejné lze napsat i o mladším bráchovi Teovi, kterému až dorostou nožičky, nebude stačit jedno hřiště a uvidíme kam až nám doběhne. Velkou snahu a nebojácnost prokázal také Paťa.
Alby je tahoun a věčně rozesmátý hráč, nám trenérům svým "rohlíčkem" připomíná, že radovat se máme i z vyhraného autu. Křesadlo používá mimikry, kdy na na první pohled vypadá neškodně, ale pak vezme balon a nezná bratra. Už i Eda ví jak chutná sladký pocit z položené pětky, navíc se snaží o hru do prostoru. Kája vypadá křehce, ale je vidět, že v ní bije srdce bojovníka, což potvrdila mnoha akcemi a položenými body. Příslibem pro jaro je Vendy, která s námi absolvovala jen jeden turnaj, ale přesto v ní vidíme velký potenciál.
 
Díky všem hráčům za tento famózní podzim, rodičům za trpělivost a jistě nejedno foukání na bolístky. Našemu Václavovi pak za vždy perfektně připravené hřiště, útulné kabiny a dostatek všeho, co k tréninku a hře potřebujeme. Dokud to půjde, trénujeme venku.
 
Rugby zdar! 
 
Foto: Tomáš Křesálek. více fotek ZDE.
 
poznámka: tučně vyvedený text je vždy odkaz s proklikem