Týden po zamlžené Praze jsme se vydali my a ti, kterým se moc nechtělo na brigádu, na tradiční Movember cup do Vídně, který posledních pět let, po předchozích neblahých zkušenostech, někteří trenéři tradičně ignorují. Čas ale obrousil hrany, Vídeň dostala šanci, že bude lepší. Jak se ukázalo záhy, pravdu měl Red, který ve slavném filmu Vykoupení z věznice Shawshank říká, že naděje je moc nebezpečná věc. 

 

Sraz v sedm a kousek ráno byl o kapku milosrdnější než ten z předchozího týdne, kolem půl osmé se nalodil i nejmladší člen trenérského týmu a vyrazili jsme vstříc zážitkům do Vídně. Ono by se dalo vyrazit i později, kdybychom 35 let po revoluci měli něco tak obyčejného, jako dálniční spojení s hlavním městem Rakouska, nicméně třeba se toho dožijí aspoň ty naše děti. V Brně se v pondělí otevřela Žabovřeská, haleluja!

 

V půl desáté jsme vstoupili do areálu naproti slavnému národnímu fotbalovému stadionu v Prátru. Zázemí prošlo nedávno zdařilou rekonstrukcí a dostavbou, dokonce jsme měli i vlastní šatnu. Obvyklým znakem Movemberu jsou kníry a nejinak tomu bylo v sobotu. Dětem byly namalovány, někteří dospělí se vytasili s vlastní proveniencí a my, co bohužel nemáme moc jak vypěstovat hustou ozdobu, jsme vzali zavděk tím, že Epic sehnal od strejdy, sňatkového podvodníka toho času ve starobním důchodu, solidní nalepovací práskače. 

 

V půl jedenácté se šlo na věc, za soupeře jsme měli Akademii, Dragon a tři týmy z Vídně. Odsud pochází, mimo jiných, slavný závodník Niki Lauda a někdy je mu mylně přisuzován citát, že jezdit s formulí 1 v Monaku je jako lítat s vrtulníkem v obýváku. Bohužel domácí si toto berou k srdci, takže na turnaji se hraje na menším hřišti a ve vyšším počtu dětí, tudíž to vypadá dost podobně. 

 

V prvním utkání nás čekal Celtic Vienna a brzy se ukázalo, že kromě menších rozměrů, budou problémem i pravidla, protože tak nějak byla, kulantně řečeno, hoooodně benevolentní. Nedali jsme se zaskočit a do pěkně zpracované online aplikace s výsledky naskočila naše první výhra. Následovaly utkání s Akademií, RU Donau a Dragonem, ve všech z nich nás zdobila týmová spolupráce, komunikace a kvalitní skládky. Dívka a chlapci se mi, nepřekvapivě, před turnajem svěřili, že by rádi odvezli pohár, k čemuž nás všechny výhry posunuly. Zbýval poslední soupeř, Stade Viennaise, tým pravděpodobně francouzských expatů. 

 

Oscar Wilde prý kdysi prohlásil, že fotbal je hra gentlemanů, hraná barbary, zatímco rugby je hra barbarů, hraná gentlemany. Spletl se. No, on taky řekl, že opravdová krása končí tam, kde začíná intelektuální výraz. Na místě byla v tu dobu spousta krásných lidí. Zvláště nechápavě se tvářících, když jsme se dožadovali dodržování alespoň základních pravidel tak, aby byla hra bezpečná. Ono totiž když našeho chlapce v plném běhu chytí soupeř, kterému už pomalu raší vlastní movemberský knír, za krk, jde o něj. Ovšem rozhodčí Dido (že by rugbyová Anička Dajdou?) se tvářila, jako že nic. Du hast má vlast. Takže zatímco domácí Francouzi hurónsky a "zcela sportovně" oslavovali dalšího našeho polomrtvého hráče, trenér RCB už to nevydržel a byl dost ústnatý. Ještě že jen v češtině, takže mu, vyjma asi sta přihlížejících z ČR, prakticky nikdo nerozuměl! :-) Zápas jsme přes všechny překážky dovedli do vítězného konce a šlo se slavit. Dostali jsme (přesně v tomto pořadí) ice tea, medaili, pohár a párek. Slušná práce.

 

Cesta zpět ubíhala svižně a vcelku klidně. Děti se bavili po svém. Někdy si říkám, jestli až dorostou do "hormonálního" věku, nebudou balit své protějšky na romantiku ve stylu "chtěl bych Tě držet tak často jako svůj mobil", nebo "buď mým tabletem lásky." My z Kavárničky dříve narozených jsme si to udělali taky hezký, dokonce se to zvrhlo v lehkou oldies disco párty pod taktovkou DJ Mumukluka, který tedy hrál hlavně na přání.

 

V půl páté jsme dorazili zpět k RCB, a tímto se s největší pravděpodobností uzavřela podzimní turnajová sezóna. Byla hodně zajímavá a rozhodně máme na jaře, na co navazovat.

 

Trénujeme nadále třikrát týdně, samozřejmě v zimním režimu. Díky všem za podporu a ragby zdar!

 

Foto: Zuzka Mládková