Do města nad Vltavou, rodišti, případně bydlišti géniů typu Jiřího Menzela, Jaroslava Heyrovského, nebo Romana Skamene, jsme vyrazili tradičně za rozbřesku, kdy mlžný opar ještě skrýval klidné vody řeky Svratky nedaleko našeho svatostánku. Nejeli jsme ovšem obdivovat historii, ale ukázat naši současnou sílu. Jak ví každý manželstvím protřelý muž, hysterie se opakuje. Takže i letos jsme museli ujistit několik útlocitných matek, které se nevešly, nebo nechtěly vejít do našeho patráku, že jim syny jejich povedeme v rámci katolické výchovy, umažou se jen trochu a když, tak jen na chvíli, jíst budou příborem a zcela spořádaně. Ještě že jsme nevezli starší děti, abychom museli vysvětlovat rizika samohany, nebo nedejbože spoluhany! :)

 

Těch pár stále stejných ksichtů, který každoročně došmatlou do VIDA! parku potěšit svý smrady a poslechnout si naši litanii na téma jak funguje klub ví, že trenéři pracují grátis, takže nás kauza momentálně padlé Sberbank, u které měl klub účet, vlastně nijak zvlášť nevzrušila. Tedy pouze našemu letitému Prezidentovi se evidentně skrze jeho bujnou vegetaci na glocně (česky řečeno kštici) prohnala od romantického Šrámkova Stříbrného větru, pěkně pekelná smršť velikosti kritiky od F.X. Šaldy, (tento přísný muž zemřel bezdětný a vše odkázal Jedličkově ústavu, podobnost s VV je tedy čistě náhodná...) bratrance nevlastního syna sestry matky, průkopníka výrobce munice bio matek, jakéhosi Špaldy. Každopádně byly-li buchty z této mouky, chutnaly skvostně! V tomto směru se začíná blýskat na lepší časy, protože až na pár bílých vran měly vstupenku do vozu vesměs všechny platnou:-)

 

Náš Nejvyšší, sedící jako obvykle na bidýlku vedle protřelého řidiče Hunta, třímal svůj nuzný telefon značky Nokia, sestry Pinocchia a doufal, že na nás moudří rozdělovači dotací letos neukáží dlouhý nos (delší nebo křivější než jeho vlastní) a nedostaneme bídu. Nakonec tato otázka rezonovala éterem i v buse, neboť jsme po půlroční pauze vůbec netušili, jak na tom jsme výkonnostně. Děti byly zorientované záhy, neboť se již při průjezdem prvními kilometry kolem kůrovcem zbídačelých lesů v Čechách ozval z vrchu rázný a přitom titěrný dětský hlas se slovy: "Tady šla první světová!" 

 

Prvně jsme vysadili dvanáctky a hned poté se jelo do Vysočan na pragovku, obvyklého místa konání turnaje pro osmičky. Čas byl jakž takž dobrý, do klubovny jsme vešli přesně ve chvíli, kdy se rozdával welcome drink. Dětí jsme pobrali šťastných třináct, po pátečním tréninku nám vypadl Lukyn, který se připravoval tak svědomitě, až si zlomil prst. A tentokráte jsme na tuto mezinárodní akci poprvé postavili dva manšafty! 

 

Zkušený matador Hřeba se ujal týmu Black a odebral se na hřiště č. 2 vstříc tvrdé dřině proti domácí Pragovce, Tatrovce a nečekanému sokovi z Úžic. Příprava byla zcela evidentně kvalitní, neboť bystrcký lodivod proplul s týmem skupinou jako nůž máslem a bez ztráty kytičky v ní zvítězil, což znamenalo jediné, postup do finálové skupiny!

 

Tým Orange vyfasoval ve skupině Babice, německý Frankfurt a Říčany Tornádo. Těžká cesta do finále zprvu se zdála být. Nicméně jsme to pojali tak, že jestli chceme vyhrát, musíme porazit všechny. Pražský kontingent trénuje přes zimu na umělce v hale ve Zbuzanech, ovšem ani to nepřekonalo naši vášeň a touhu po vítězství, takže jsme postupně jasně přehráli všechny tři soupeře a těšili jsme se na finálovou skupinu a v ní i derby Orange vs. Black. 

 

Následoval tradiční uspávací oběd, tedy obří šnicl s bramborama. Frankfurtská polévka se bohužel nepodávala. Domácí vidinou zápasu A týmu v 16.00 trochu kvaltovali, což ovšem nebylo na škodu, aspoň vše odsýpalo bez zbytečných prodlev, hledání soupeře, nepřítele, rozhodčího apod.

 

Úderem jedné hodiny byla rozehrána finálová skupina a v ní začal tým Black proti Vyškovu. Těm z nás co byli od začátku s Orange, nebo třeba zrovna píšou tento článek, se naskytla výborná podívaná na bojovný a neohrožený týmový výkon, který vedl až k těsné výhře 2:1! (Mimochodem Hřeba byl v takové bojové náladě, že vyjma našich západních sousedů koučoval po obědě postupně všechny manšafty co hrály na našem hřišti) Následoval zápas Orange s áčkem Frankfurtu, který vlastně obstaral finále celého turnaje, tedy aniž bychom to v čase 12:20 tušili. Soupeř se do nás opřel neobvyklou silou a naši tradiční bijci konečně zjistili, že velbloud uchem jehly tentokráte vážně neprojde. Dvě minuty před koncem byl stav 0:2 a slzy tekly proudem. Jenže my jsme Bystrc! A my se nikdy nevzdáme, kráčíme totiž v šlépějích našich předků, takže jsme neuvěřitelnou vůlí a tvrdou hrou dovedli zápas až k remíze a dokonce jsme byli kousek od vítězství. Následovaly zápasy jak na běžícím páse: nesmlouvavé derby Orange vs. Black (4:1), tradičně silný Vyškov (6:2), nevyzpytatelné Říčany (5:1), až jsme se dostali k poslednímu utkání finálové skupiny, zápasu č. 15: RCB - Tatra A (dle rozpisu Sarančata).

 

Dvakrát se mě během turnaje někdo zeptal, kde že to vlastně ten Bystrc je. Věřím, že po "finále" už to ví. Boj to byl v posledním zápase vskutku nesmlouvavý, hrálo se od podlahy, se všemi atributy našeho krásného sportu. Třikrát jsme prohrávali, třikrát jsme vyrovnali. A nakonec jsme zlomili utkání v náš prospěch! To už kluci mleli opravdu z posledního. Není divu, hráli jsme fyzicky náročnou hru bez jakéhokoliv oddechu. Navíc uprostřed utkání začaly padat kroupy, uzený nikde...Holt ingliš, respektive moravský zvyky, nou...

 

Po krátké pauze jsme se těšili na vyhlášení. Z pověrčivosti, nebo nedostatku času, jsme to vůbec nepočítali, takže výsledek byl příjemným překvapením. Tým Black vystoupal až na čtvrté místo a Orange na skóre (o tři pětky) nakonec turnaj ovládnul! Došli jsme si pro pohár a také medaile! Žel Bohu byly při pokusu skusem odhaleny jako jedlé, takže jsme záhy proměnili okřídlený pokřik na: "Přátelé, kamarádi, tak jsme Vám/nám ty medaile sežrali"!  Nu což. Lepší být Pan Tau, než Baron Prášil:-)

 

Výkony všech dětí nás neskutečně potěšily. Bereme to jako dvojí vítězství, protože ještě dva-tři roky zpět bychom se neodvážili ani přemýšlet o nasazení dvou týmů, natož abychom vůbec snili o tom, že obě mužstva budou hrát finálovou skupinu a ještě vyhrajeme, respektive budeme čtvrtí!

 

Tým Black hrál skvěle do útoku i obrany, obzvlášť vyzdvihujeme výkony Tondy a Říši. Tonda se rval jako lev, Ríša zase utíkal soupeřům jako zajíc. Orange svedl bitvu se všemi bez zaváhání, kluci se skvěle doplňovali a vše nám šlo týmově. Všichni hráli na hranici svých možností, všichni útočili i bránili, hráli se zápalem, bojovností a hlavně velkým srdcem. Pokud bych měl někoho přeci jen vyzdvihnout i zde, pak je to Míša a Teo. Míša se ukázal jako lídr, nebál se převzít zodpovědnost i jako kapitán týmu, do čehož se kupodivu ostatním klukům, možná mírně svázaným zodpovědností, tentokráte nechtělo. Teo odskládal poctivě a obětavě všechny a všechno co stálo v cestě k poháru a ještě položil několik důležitých pětek.

 

Závěrečné vyhlášení bylo dlouhé, prokousat se 25i místy až k nám docela trvalo:-) Tedy nejen to, samozřejmě proběhly i tradiční úlitby Bohům, tedy městské části Prahy 9. Možná by bylo fajn, kdyby zmíněná municipalita přispěla k rozvoji klubu i tím, že zakoupí kvalitní zvukovou aparaturu, abychom jako každoroční kolorit nemuseli brát fakt, že rozumíme každýmu třetímu slovu a zbytek si domyslíme a dotleskáme:-) Návod jak na to, aneb repráky hír, dráty hír ZDE.

 

Každopádně tento drobný zádrhel nám nemohl zkazit sobotní odpoledne, které gradovalo návštěvou nedalekého McDonalda, což je tradiční místo oslav prvního místa v Praze. Kluci i dívka měli jiskry v očích (už před mekáčem), což je to nejdůležitější. Ať je hra samotná baví a výhra na tak velkém turnaji je třešničkou na dortu.

 

O Velikonocích máme volno, týden poté se potkáme ve Zlíně.

 

Rugby zdar!