Podzimní turnajová jízda se nezadržitelně blíží ke konci a předposlední moravská zastávka této, občas taškařice, někdy románu a jindy tragikomedie se odehrála ve Zlíně. A měla špetku ze všeho jmenovaného.

 

Vyjeli jsme o něco dříve, neboť naše dvanáctky měly tentokráte trošku jiný program, a to vzpírání. U některých podvyživených jedinců, naplňujících beze zbytku význam slovního spojení kulturista teoretik je s podivem, že mohou vzpírat a ještě docela úspěšně, nicméně evidentně není v háji jen české ragby. 

 

Při organizaci turnajů to platí dvojnásob. Ve Zlíně nás čekal zbrusu nový pažit, který se ovšem, ouha, nemůže moc používat. Chápu, že investici za deset míčů (asi to teda nebylo Rhino, ani Gilbert, za který se kdysi dal sehnat i player par excellence na přestup), je potřeba ochránit, ovšem zlínští sportovci dostali k novému trávníku i omezení na používání v délce sedm hodin týdně a to není historka z Kocourkova! Teda vlastně je. Sedm! Tomek K. by měl radost:) Parafrází Mistra by se dalo říct, že si pořídili nové hřiště, ale chodili jim tam sportovci. Anebo mají místní rádi rychlovky.

 

Asi jako kompenzaci za nepohodlí, tedy zvláště pro rodiče, kteří byli nekompromisně vyháněni na tribunu, byla možnost sledovat výsledky online. Nebo možná chtěli domácí udělat mírný pokrok v mezích zákona  a potěšit ty, kteří se nemohli účastnit, jako třeba náš Velký Vont. Bohužel, bohudík je to starý offline pařez, takže představa, že si pustil výsledky v pohodlí letitého ušáku na své tlačítkové Nokii je mylná. Mimochodem co se občerstvení týče, nebyly ani klobásy. Prý nejsou lidé. Ale budou v neděli. Klobásy. In memoriam. 

 

Účast mužstev byla vcelku hojná, prvně se dostavil dokonce i domácí Zlín. Týmy byly rozděleny do skupin Major a Basic, což bylo fajn, jen rozlosování bylo poněkud zvláštní, takže zvláště ze začátku byly velké prodlevy. Ty si děti krátily po svém, jak jinak. Ze všeho odposlouchaného vybírám: "Nejezte oplatky, budete tlustí a nebude vám to rychle běhat." (a to fakt neřekl trenér!), "Musím hned TEĎ k rodičům, došlo mi jídlo!" (po deseti toastech za dvacet minut). "Když sem nemůžou rodiče, můžu si vzít psa?", "Trenére, já nechci být vůdce" (po stanovení kapitána na další zápas. Jen doufám, že to ona dobrá duše myslela s malým i velkým V).

 

Mužstvo Orange se i bez dvou opor, Tondy a Tobyho, postavilo soupeřům ve skupině Major, a po prvních neslaných nemastných zápasech se kluci rozehráli ke krásnému týmovému výkonu. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Tak to má být. Perfektní výkon podal obzvlášť Vítek, který si zasloužil i premiérový start za desítky a ten dokonce vyšperkoval pětkou. Gratulujeme!

 

Tým Black si vyjma Olomouce poradil, díky snaze o nápaditou hru, se všemi soupeři, jak na běžícím páse tentokráte pokládal Alex. Ale ani ostatní se nenechali zahanbit a výsledkem byly dost divoké přestřelky ve skóre. Dopředu nám to jde, dozadu je to trochu horší.

 

Třetí tým White zažil v sobotu tři premiéry. Jednak prvně položili body Ben a Honza M.(dokonce třikrát!), druhak pak turnajový debut Zity, nejmladší z rodu Němcových. A také nejmladší hráčky, která se v našem dresu objevila od osmičkových dob Tea. Hrací začátky dívek mají svá specifika, zvláště v přístupu rodičů. Hrdý otec většinou kráčí vpřed s telefonem v ruce, aby zachytil zásadní okamžik v životě svého dítěte, zatímco matka v němém úžasu (případně v družném hovoru s jinou, matkou zasvěcenou) opodál oplakává hořkými slzami své sny o baletu a s hrůzou si představuje, jak se teď bude její holčička rochnit třikrát týdně v bahně a nejpozději v druhé třídě dorazí domů s tím, že umí plivnout na dva metry. Daleko i vysoko. 

Premiéra byla nadmíru úspěšná a Zita svou nebojácností strhla i ostatní. Zvláště ve chvíli, kdy se neohroženě vrhla pod nohy o dvě hlavy většímu chlapci, který padnul jak podťatá bříza k zemi. Tedy pravděpodobně i díky tomu, že to nečekal, protože ze své perspektivy ji jednoduše neviděl, ale i to se počítá, prostě když nemůžeš vlny zastavit, nauč se surfovat:-) 

 

V krásném slunném počasí, kterému snad ani nesluší označení babí léto, jsme se zdárně dobrali ke konci turnaje, převzali jsme si dobroty a jali se čekat než dvanáctky dovzpírají (češtinářský novotvar). Vzhledem k zmíněné absenci pořádného občerstvení tak ke slovu přišla nedaleká Pizza to go, které jsme evidentně udělali pořádný šmelc. Některé děti si domů dokonce odvážely i prázdné krabice v kombinaci se spadaným javorovým listím. Zvláštní, ale proč ne, sběratelské vášni se meze nekladou. 

 

Cesta zpátky odsýpala dobře, asi i díky tomu, že Hunt od rána hudroval, že si potřebuje vyzvednout něco v Alza boxu v Hustopečích. Doufejme, že to bude nový kávovar, jsme rozmlsaní a ty rozpustný patoky už pít nechceme! Nálada na palubě byla rozverná, dokonce i Radek byl evidentně v zenu, jak jinak si vysvětlit třeba sdělení, že se rád obdarovává, neboť radost je pak přece dvojnásobná. Svatá pravda! :-) 

Vědci prý objevili jak na tinitus, bohužel na selektivní sluch zatím nic neexistuje, takže návštěvy dospělých usměrňujících hejno blech v horní části patráku byly i tentokráte dosti časté. Naštěstí všechno dobře dopadlo, všichni dojeli v pořádku a o víkendu jsme si to rozdali na poslední moravské akci v poslední moravské vísce, ve Vyškově. Ale to už je jiný příběh. To be continued...

 

Ragby zdar!