Zatímco Hapka s Horáčkem byli na hotelu v Olomouci v půlce ledna ve tmě tmoucí, my dorazili na stadion olomoucké Lokomotivy až první říjnovou sobotu za světla, ovšem to, co na místě panovalo, by se tmou tmoucí dalo v jistém smyslu nazvat takřka bezezbytku. 

Pro připomenutí jen dodám, že se jedná o první turnaj sezóny s celostátní účastí, takže i zbytek republiky vidí, jak to na Moravě vedeme. 

 

V týdnu proběhla seriózním tiskem důležitá zpráva, že místní hrobníci přivezli ze soutěže v kopání hrobů bronz, tak jsme byli zvědaví, jestli se hanácké Nagano podaří zopakovat i na turnaji. Tam to však spíš vypadalo, že si domácí chtějí vykopat pěkně hluboký hrob, i když za jistý úspěch se akce dá považovat, ne vždy se totiž povede převést Teorii chaosu do praxe! A to se počítá!

 

Na Hanou jsme dorazili v půl desáté se zataženou oblohou v zádech. Vyjma slunce se schovávali i domácí pořadatelé, o tom, že nebyl moderátor a ozvučení, ani nemluvě. Marně jsme hledali naši kabinu, což je zcela pochopitelné, když nebyly nijak označeny, nakonec jsme tedy zakotvili v místnosti s cedulí "Církevní škola" a jali jsme se modlit. Na stranu druhou, kdo zná naše děti ví, že pobyt na svaté půdě, nejlépe s vymítačem ďábla, jak jinak, když máme v týmu třeba hráče s iniciály HH, nám jen prospěje! Až šuškandou mezi zmateně bloudícími trenéry, tančícími mezi kapkami deště, jsme pak zjistili, kdy a kde bude trenérská porada. Na ní nám bylo sděleno, že vlastně nikdo moc neví co a jak, bo hlavní pořadatel tu není a bylo vysloveno zbožné přání, že snad to zvládneme. No tak jo, časopis Urob si sám nakonec vychází dodnes, tak proč ne!  

 

Do turnaje jsme nasadili dva týmy, celková účast čítala solidních osmnáct mužstev, rozdělených do tří skupin. Chyběl nám nemocný Lukáš a taky Tonda, který někde na ledě zapichoval Rittbergera, nebo Salchowa, kdo ví. Tým Black to měl v silné konkurenci, zvláště Petrovic a Babic, hodně těžké, nicméně snaha se dívce a klukům upřít rozhodně nedá. Často jsme však bojovali spíše sami se sebou a organizací na hřišti, což nám ubíralo síly na boj se soupeři. Líbilo se mi nasazení, snaha o spolupráci a to, co nám nejde, budeme pečlivě pilovat na každém tréninku. Urvali jsme dvě výhry, a nebýt toho, že v utkání s Žilinou zapomněli časoměřiči měřit, tak jsme měli i třetí. Jsem rád, že máme další zkušenosti a víme, že je na čem makat!

 

Tým Orange padl do jámy lvové, skupiny smrti, což je naprosto v pořádku. Před akcí jsme děti upozorňovali na to, že v této konkurenci se bude každá chyba trestat a bolestivě odčiňovat, bohorovné tváře bláhových mládežníků se pak záhy proměnily tak, že být Mistrovství světa ve šklebení později, urvali bychom bednu my! Nu což, čeho není nikdy dost, je empirická zkušenost. Hned v druhém utkání na nás nastoupily Říčany a najednou jsme byli všude pozdě, souhra vázla a ještě to bolelo. Nevadí, jdeme dál! Poučili jsme se. Opak byl pravdou, v následujících utkáních jsme se na střídačku chovali jako Robin Hood, který bohatým bral a chudým dával, sem tam i jako Tonda Blaník, který bohatým bral a na chudý sr.. Zdobila nás nezměrná bojovnost, kterou jsme urvali spoustu bodů, ovšem kterou jsme si také tak trochu nepozorností "způsobili" sami. Jinými slovy naši chlapci většinou nestáli kde měli, a pak to doháněli na poslední chvíli. Dívka u hry přemýšlela, takže nemusela bojovat na hranici sebezničení, což je jen dalším potvrzením toho, proč ženy žijí déle než muži:-)

 

Ještě před posledními zápasy se šlo na oběd, tato hodinová pauza stáhla časové manko, které turnaj nabral hned od začátku, jen tedy pak někteří nastupovali do prvních odpoledních zápasů sotva dojedli s plastovou vidličkou v kapse. Na oběd byla směs, kterou kdysi trefně pojmenoval brněnský mušketýr a proslulý hokejový trenér mládeže Hopan. Dětem to chutnalo, takže proti gustu...

 

Po obědě jsme odehráli ještě pět utkání (tři Orange, dva Black) a naše výkony šly kupodivu nahoru, takže jsme možná jen měli hlad a chyběl proviant! Tak jednoduché to nebude, bez práce nejsou koláče a sem tam překlep:-) Škoda, že takovou konfrontaci máme jen občas, protože tohle jsou přesně ty zápasy, které nás posouvají dál. Ale třeba se dočkáme VRT a děti dětí, které teď trénujeme, budou jezdit do Prahy na kvalitně obsazené turnaje každý týden! Nebo se zvetí Morava, to by bylo fajn.

 

Někdy kolem půl čtvrté, kdy už trenéři pražských mužstev nervózně stepem přivolávali vyhlášení výsledků, jsme se tak nějak kolektivně a komunitně přidali k pořadatelům i my, a společně jsme se ručně dobrali až k výsledkům. Ruční práce má své výhody i úskalí, dovolím si doporučit pro příště vynález přítele Jobse, anebo investovat do ovoce jako Forrest, bude to rychlejší!

 

Z turnaje ORF, tedy Olomouc Rugby Festival, si vezeme spoustu zkušeností a také bramborové medaile. Po cestě zpět jsme potkali dokonce tank a to bude možná nějaký znamení. Vzhledem k asi tak pětiminutové výdrži v reálné válce nám to má asi napovědět, že mozek poráží svaly. Kdo ví. Třeba je to všechno jinak. Než jsme nabrali dvanáctky, naši boys neohroženě zabrali v buse místa vzadu, která od nepaměti patří starším. Jedno moudré dítě se jalo varovat ostatní, ať si dají pozor, že je možná odtam starší vyhoní. A jsme zase u staré dobré ruční práce. Třeba už je načase poučit naše syny o pravidlech a rizicích..., i když možná jen maluju čerta na zeď, ale určitě je čas dál trénovat!

 

Ragby zdar! 

 

Foto: Zuzka Mládková