Třetí říjnový víkend byl tradičně vyhrazen pro největší středoevropský turnaj mládeže, tedy PYRF v Praze. Výhodou turnaje je nejsilnější možná konkurence, nevýhodou pak brzké vstávání. 

 

Kolem šesté ranní (a ne včera večer poštou) se začaly kolem RCB hromadit ploužící se postavy s krátkými stíny, ještě štěstí, že dětem nesvítily oči, jinak by si je aktivní spoluobčané z okolních domů, se kterými máme hojné zkušenosti, mohli splést se zombie průvodem, nebo se vylekat, že už jsou dušičky a začíná mexický Den mrtvých. Rodiče vypadali zorientovaně, jako by zrovna po ránu točili klikou lanovky a posnídali kousek teplé žemle:-) 

 

Nakonec se doploužili všichni nominovaní a v půl sedmé jsme patrem vyrazili směr hlavní město v očekávání věcí mezi nebem a D1. Naštěstí cesta probíhala klidně, první tradičně vystoupily v petrovickém ďolíku dvanáctky, osmičky na Pragovce a my byli na Strahově kolem půl desáté. 

Na místě panoval čilý ruch, ovšem ne chaos, domácí mají organizaci zvládnutou perfektně. Turnaje se zúčastnilo 31 mužstev, včetně týmů z Německa a Litvy, dokonce dorazila i větší část moravských. Tak snad se blýská na lepší časy a začnou mužstva z hezčí části republiky konečně nabírat správný směr a ne vodu.

 

Na turnaj jsme vzali dva týmy a první zasáhl do bojů Black. Dívka a chlapci se utkali prvně s německým Heidelbergem, bohužel jsme tahali za kratší konec. Skupina byla opravdu velice silná, svědčí o tom i účast Babic, které později hrály finále. Proti nim jsme ale předvedli nebojácný výkon, celkově naše hra šla zápas od zápasu nahoru, přejeli jsme Olymp a v posledním dopoledním utkání jsme směle drželi krok s Pragovkou, dalším účastníkem finálových bojů. Nakonec jsme prohráli o jedinou pětku.

 

Tým Orange začal o kousek později, ovšem soupeř byl též z Německa, konkrétně Oranien Raptors. Nesmlouvavá bitva byla rozhodnuta jednou pětkou v náš prospěch a po menší pauze nás čekalo béčko Petrovic. Rozehráli jsme doslova koncert a soupeře smetli, což ovšem v důsledku bylo poněkud kontraproduktivní. Tým měl najednou pocit, že to takto půjde pořád a následující zápas se stále se lepšící Iuridicou nás rychle vyvedl z omylu. Přestali jsme hrát týmově a prohráli jsme o pětku. Mírná deka se nás držela i v dalším utkání, nakonec jsme ale Kralupy porazili a šlo se počítat. Občas se stane, že když se tři perou, čtvrtý se směje, ale naštěstí to nebyl tento případ, lepší skóre nás posunulo do semifinálové skupiny a my tak měli klid na boloňský oběd ve stanu.

 

V jednu hodinu byl rozehrán odpolední program a týmu Black dodal oběd obzvlášť sílu, protože v ani jednom z pěti duelů nenašel přemožitele a bral konečné 19. místo. Škoda, že nám utekl začátek dopoledne, mohli jsme hrát o mnohem vyšší příčky, na které tým určitě měl. I tak ovšem zaslouží všichni velkou pochvalu za nasazení a snahu dodržovat pokyny trenérů.

 

Oranžoví začali semifinálovou skupinu na hřišti A jasnou výhrou nad Olympem. Zaujal Tonda (z dřívější indiánské přezdívky Havraní Pírko překřtěn na To´n´dá), který byl duchem asi ještě na bruslení a představoval si, že je Petr Barna, neotřelým nošením šišky v jedné ruce, připomínajícím Hamleta, opačným směrem zaujali i někteří přítomní, kteří si slavnou deklamaci, zvolání prince dánského, vyložili tak nějak po česku, jako "Pít, či nepít"... Tak snad už se brzo propijeme k nealku.

 

Následně nás čekal těžký kalibr v podobě Říčan, které nás v Olomouci doslova smetly. Protože jsme duší inovátoři, do rozcvičky před zápasem jsme dívce a chlapcům zařadili jednoduchý zpívaný motiv "Skládat-nahrávat". Ten asi nebude aspirovat na vrchol hitparád, ale pokud ho přijmeme za svůj, dost nám to pomůže a trenéři nebudou na prášky, aspirin nevyjímaje. Hrát totiž proti silným týmům jinak, je jako skákat Taxis na poníkovi. V tomto utkání ovšem děti splnily pokyny na jedničku a předvedly strhující souboj, který měl neskutečné grády a vyburcoval i všechny skvěle fandící rodiče k ještě větším decibelům. Děti bojovaly na maximum a jen kousek chyběl k výhře. Nakonec se z poslední akce radoval soupeř, takže v našem táboře zavládl smutek, ten jsme ale rychle rozptýlili, protože se opravdu nebylo za co stydět. Hned deset minut poté nás čekal A tým domácích. Do půlky zápasu jsme hráli vyrovnaně, pak jsme ale začali chybovat, což tatrováci nekompromisně trestali. Nevadí.

 

Zbývaly dvě utkání a na obě tým zkonsolidoval síly a skvělým kolektivním výkonem bral vítězství. Ve skupině jsme skončili třetí, což znamenalo reprízu zápasu s Iuridicou, tentokráte o celkové páté místo. Měli jsme z dopoledne co vracet a vrátili jsme i s úroky. Opět se hrálo v bouřlivé atmosféře, a z počátku nepříznivě se vyvíjející utkání, jsme mohutným finišem otočili skóre v náš prospěch. Konec dobrý, všechno dobré! 

 

Pochválili jsme děti a poděkovali jim za celý turnaj. Snahu, nasazení, týmovou spolupráci, dívky a kluci makali jak nejlíp uměli, deset zápasů za den není málo. Bylo to opravdu vydařené vystoupení, jsme na všechny náležitě pyšní! Následně jsme ještě zafandili ve finálovém souboji vítězným domácím, pohříchu jsme byli skoro jediní, a domluvili si účast na tatrováckém turnaji v listopadu. Každé měření sil s takto těžkými soupeři nás totiž posouvá dál.

 

Děkujeme rodičům za pořádně hlučnou podporu, foukání bolístek, hledání ztracených helem a tak nějak všeho co se poztrácet dá i nedá, klasický to kolorit turnajů, domácím pořadatelům za skvěle zvládnutou organizaci, soupeřům za hru a také rozhodčím, kéž by bylo více takových akcí.

 

V sobotu jedeme na další moravský turnaj do nedalekého Vyškova, jste všichni srdečně zváni. Přijďte nás podpořit!

Ragby zdar!

 

Foto: Zuzka Mládková