Dlouhá zimní turnajová pauza skončila začátkem dubna, kdy jsme na domácím pažitu připomínajícím spíše planetu Arrakis otevřeli úspěšně sezónu. Naši píseční červi si nezadali s legendou Olgoj chorchoj, který dokázal uštknout i na vzdálenost šesti metrů, nicméně jsme tak nějak podvědomě cítili, že o týden později v Praze na PYRFu to bude jiné kafe. Bylo. Vzali jsme, stejně jako na podzim, dva týmy a ti z nás, kteří mají doma děti s "ranní peristaltikou" čelili, vyjma tradiční svačinové šikaně, i budíku v nekřesťanských 4:30, abychom zpod hradu Eichhorn mohli v šest vyrazit. 

 

Už nominace nám dala solidně zabrat, protože děti se v týdnu nakláněly do nemocí jak jeřáb nad developerským gulagem na Kamechách, aby do nich následně padaly jak Němci do zákopů. To jsme ještě netušili, že této konfrontace si na turnaji užijeme dosyta. Bus byl ale i tak do posledního místa zaplněn. 

 

Když takhle ráno vstanu a otevřu ledničku, zjistím, že do ní nemůžu nacpat žirafu, protože už ji okupuje slon. Ehm, pokud má všímavý čtenář pocit, že tady něco nesedí, vězte, že tohle je jedno z mála, co se dá před desátou večerní zveřejnit z debaty, kterou autor po cestě porůznu vedl s dětmi. Jinak by se spíše daly sepsat Základy koprolálie pro I. stupeň ZŠ. Člověk holt na dětech vidí, jak sám stárne, přestože se někteří výtečníci po cestě snažili vlichotit do trenérovi přízně tvrzením, že vypadá maximálně na 38 let.

 

Postupně jsme vysadili dvanáctky v Petrovicích, osmičky na Pragovce a kolem deváté jsme dorazili cestou kolem spartakiádního kolosu na Strahov. V týdnu před turnajem jsme napjatě sledovali předpověď počasí, která se měnila dle stavu extraligové hokejové série, naštěstí měli kluci z Komety dost rozumu na to, aby tradiční vyřazení Sparty ponechali až na neděli, a my tak nemuseli čelit z potoků slz rozmoklým hřištím. Počasí tedy bylo parádní, účast hojná, co víc si přát? Po nemilých zkušenostech z předchozích ročníků s hrou našich západních sousedů, jsme se na trenérské schůzi ujistili jak se bude pískat, zvlášť stran vysokých skládek. Prostě aby bylo jasno a trenér nemusel suplovat roli pana Načeradce a řvát na rozhodčího, že je ošklivé káčátko, nakonec Žižkov je od Smíchova docela daleko.  

 

Tým Black začínal hned v deset hodin a dost zostra, proti Frankfurtu, který ovšem naši chlapci smázli 7:0 a šlo se dál. Jak se ukázalo, tým byl skvěle připraven i nahecován a pěknou kombinační hrou postupně zdolal Olymp, v těžkém utkání Vyškov, druhý tým domácí Tatry a padl až v posledním utkání s Petrovicemi. Děti se držely pokynů a zaslouženou odměnou jim byl postup do semifinálové skupiny z 2. místa!

 

Orange se po prvotním rozkoukávání na hřišti proti Kralupům vzepjal k výbornému výkonu proti Berlínu, pohříchu to byl pro dívku a chlapce jediný těžší zápas během dopoledního programu. Následovaly výhry nad béčky Pragovky, Slávie a nad áčkem Dragonu. Děti hrály týmově, komunikovaly, skládaly. Dokonce se všechny i soustředily, kupodivu tak jediný éro letělo vysoko nad hřištěm!

 

Následoval oběd a snad to bylo tím, co bylo na menu, klasické italské těstoviny s ragú, ale přišlo nám, že děti po obědě najely na italský mód, dopoledne amore mio a po obědě siesta! 

 

Orange čekal následně hodně tvrdý oříšek v podobě Babic, o kterých víme, že hrají hlavně silou. Upozorňovali jsme na to, bohužel jsme se skoro celý zápas bránili a žádný z našich nemnoha kopů nepřinesl kýžené získání území a body, nakonec jsme však prohráli až pětkou z poslední akce 0:1. Bohužel zápas byl opravdu hodně tvrdý a zbylo nám po něm hodně menších či větších bolístek, které ovlivnily následné dění. 

 

V zápase s francouzským Sporting Clubem Universitaire jsme se záhadně snažili hrát úplně něco jiného než jsme si řekli, asi ještě pozůstatek mače předchozího, a v půlce zápasu byli běhaví francouzi o tři pětky vepředu. Následovala totální změna, vrátilo se nám týmové pojetí hry a otěže utkání jsme bezezbytku přebrali my. Z tlaku přišlo nevyhnutelné, stejně jako v předchozích zápasech, dvojnásobné dobytí severního pětkoviště Čechem Edou N., třetí pětku nám sebralo poněkud sporné rozhodnutí o nahrávce dopředu. Škoda. V následujících zápasech proti Iuridice, Slávii a áčku Petrovic jsme střídali stížnosti na zranění a pěkné útočné akce s dnem pootevřených dveří v obraně, naštěstí poslední dva jmenovaní soupeři v ní měli doslova průchoďák. Rezultoval z toho boj o 7. místo, v kterém jsme už dost fyzicky zdecimovaní podlehli áčku Frankfurtu.

 

Tým Black odpoledne narazil také na silnější soupeře než dopoledne, ale rozhodně se chlapci neztratili a předvedli dobrou hru. Vrcholem bylo utkání proti áčku Říčan, kdy jsme rychle srovnali vedení soupeře o dvě pětky a nedali soupeři ani metr prostoru navíc. Nakonec jsme sice tahali za kratší konec, ale pokud budeme hrát takto, časem se dostaví ještě lepší výsledky. Po podzimním 31. místě přišlo zlepšení až na místo 12., myslím, že takový progres nikdo jiný nepředvedl!

 

Následovalo vyhlášení a v šest večer zasloužený nástup do busu směr ostatní týmy a Brno. V něm nám už jen čistě chlapecké osazenstvo záhadně ožilo a uspořádalo dydžinu, které chyběla, jak správně podotknul Vojta, jen disko koule. V kombinaci s nevalným odérem linoucím se ze zpocených nohou, kdy jsme místy chlapce podezřívali z toho, jestli snad někdo v reálu nepředvedl skibidi toilet, to byl opravdu úlet! 

 

Domů jsme dorazili kolem deváté, řekl bych že všichni se spoustou zážitků. My dospělí tedy rozhodně! Jako jediný klub jsme měli obě mužstva v semifinále. Kudos to us! Na stranu druhou jsme doufali v ještě lepší výsledek, takže zpátky ke strojům a makat.

 

Děkujeme rodičům, kteří nás přijeli v hojném počtu podpořit, díky domácí Tatrovce za tradičně skvělou organizaci turnaje, hráčce a hráčům za poctivý přístup k turnaji.

 

Tento víkend máme velikonoční volno, další turnaj tak odehrajeme až 26. dubna v Olomouci. Do té doby trénujeme v obvyklých časech.

 

Ragby zdar!