Dny vítězství

V předvečer státního svátku, tedy výročí polovičního osvobození nejen naší krásné země od paktu Ribbentrop - Molotov, se mládežníci RCB z kategorií U8-U12 vydali na výlet do dalekého, italského Parabiaga, na předměstí Milána, kde sídlí spřátelený klub Rugby Parabiago 1948. S klubem již řadu let spolupracujeme a je nutno podotknout, že tato spolupráce je velmi úspěšná.

Sraz byl v příjemných osm večerních, každopádně realizák se potkal ještě o hodinu dřív, aniž bychom kuli pikle, ale nakoupili proviant na italské snídaně, a kupodivu se nám podařilo naskládat všech 65 dětí a 11 dospělých do patráku tak, že jsme na minutu přesně v devět večer vyrazili. 

To, že se bude dětem stýskat, jsme samozřejmě po předchozích zkušenostech očekávali, nicméně že stesk začne už u sokolovny v Komíně, bylo docela překvapivé i pro ostřílené trenérské matadory. Mikrofonu a slova se ujal náš Intergalaktický ředitel licoměrnosti z Temu Epik, aby přivítal osazenstvo svým dlouhým proslovem, kterému sice skoro nikdo nerozuměl, nicméně RT U12 po očku sledoval, kdo jak freneticky tleská, a tím pozitivně boduje v závodu o dres A týmu:-) . Poselství na závěr bylo ovšem studenou sprchou pro smrady, neboť ve 21:05 nastal tzv. displejový klid. Po první vlně brblání se ovšem děti zabavily i bez mobilů, dokonce se v přední části vozu rozehrála velká šachová partie, něco jako RCB partie století! Ostatní, asi inspirováni Milionářem z chatrče, začali stavět jednoduché přístřešky z dek a přikrývek a různě se bavit nebo svačit. Záhy ovšem začala být v permanenci i naše zdravotnice Katka, neboť jeden plejer jí v pravidelných dvacetiminutových intervalech začal nosit „dárečky“ v podobě plastových pytlíků a tvrdošíjně v tom setrval až do hluboké noci. Zbytek dospělých se bavil po svém. Rozebíraly se dokonce, jak se ukázalo, zcela neoriginální žádosti o ruku, a je až s podivem, že všechny dámy řekly "ano". Ještě že máme tak velkorysé ženy! Dále se probíralo, jaké je to mít ve Farince, zdali by se souboj čtyř tet o putovní pohár RCB dal nazvat kvartetem, a další pel mel věci k ukrácení dlouhé chvíle. Zkrátka, kdo nikdy necestoval busem jedenáct hodin, ať hodí řízkem v alobalu. 

Z následného klimbání nás přibližně ve tři ráno probudila houkání a blikající světla italských carabinierů, kteří vyhmátli náš autobus. Pohled na pány se samopaly byl poněkud nezvyklý. Jako první se zorientoval Hunt, který si myslel, že někde udělal přestupek, a tak se snažil s krokodýlími slzami v očích zapřísáhnout muže zákona při Svaté panence Sedmibolestné, aby mu nedávali pokutu, protože musí živit sedm hladových krků a pět autobusů. Pak se slova ujal náš pan šestilingo Hraboš a my jsme jen doufali, že si v italštině nesplete parohy s hasičákem, který carabinieri hledali. Po vyřízení dalších formalit se naštěstí pokračovalo dál. 

Dopoledne jsme konečně dorazili do Parabiaga a pak se vydali vlakem na výlet do Milána. Po cestě jsme potkali několik místních zvláštností, třeba plakáty s výjevy z kultovního filmu Nástrahy velkoměsta, nebo mříže v oknech, které jsme identifikovali jako ochranu kolemjdoucích proti talířům letícím z italské domácnosti. V Miláně jsme si dali kvalitní italské gelato, naučili obsluhu trochu česky (po sedmdesáti vydaných porcích není divu) a shlédli milánskou katedrálu. Poté jsme se pomocí metra, vlaku a pěškobusu přesunuli zpět na hřiště, kde nás čekal trénink s domácím týmem. 

Naši ze začátku koukali na místňáky jako na zjevení, davem jednu chvíli dokonce šumělo: „Bacha, Kapuleti dó“, nicméně veškeré obavy se ukázaly jako liché, neboť domácí mají velké srdce a svým přístupem záhy přesvědčili naše osazenstvo, že bude zábava. Navíc nám trénink pomohl se připravit na turnaj, protože v Itálii je to větší mazačka s některými prvky dospělého ragby. Po tréninku nám domácí naservírovali večeři ve formě 80 pizz, za které rafinovaný Epik mazaně nezaplatil. Když mu pak volal do busu hrůzou orosený pizzař, napřed se ho snažil ukecat ve vatikánské měně ("Pánbůh ti to zaplať!"), pak zase vykřikoval "Look, diskont!" a tvrdil, že chce slevu za nedostatek prosciutta. To bylo docela odvážné tvrzení, zvlášť s přihlédnutím k situaci, kdy obsluha předtím blahosklonně upozornila našeho mudžahedína Maru na to, jestli mu nevadí, že má na pizze vepřový. 

Následoval přesun do přibližně 40 minut vzdáleného kempu, kde jsme bydleli. Večer dost pokročil, takže jsme děti ubytovali až někdy po desáté a poté jsme pod zkušeným vedením našeho food managera začali připravovat základ na sobotní snídani. Někdo rukama, jiný rumama a všichni dohromady jsme udělali moc! Někteří dokonce umí vařit vajíčka i na vyhřezlé plotýnce.

Ráno čekala děti rozcvička u Lago di Maggiore, po snídani jsme se přemístili do Parabiaga, kde dvanáctky hrály turnaj a zbytek se vydal do muzea Alfa Romeo. Tam jsme usoudili, že děti jsou už dostatečně velké na to, aby se samy zabavily, z tohoto omylu nás rychle vyvedly, když asi po dvaceti minutách přiběhla říčná manažerka muzea, hystericky volajíc „Mister, mister“. Z jejího, lámanou angličtinou, mluveného projevu jsme pochopili, že naše řvoucí stádo vlezlo do kanclu samotnému panu řediteli. Tak jsme se radši vydali fandit našim dvanáctkám.

Nyní dejme slovo Intergalaktickému řediteli licoměrnosti a trenéroviu U12, který svými slovy zhodnotil celý zájezd takto:

V sobotu to vypuklo. Do turnajové vřavy jsme nasadili dvě komanda – tým Black a tým Orange. „Černé“ si vzala na povel trenérská svatá trojice Ríša, Mára a Hraboš, zatímco tým „Oranžových“ jsem si vzal na starost já s Katkou.

Abychom klukům dostali z nohou tu nekonečnou cestu a probudili jejich centrální nervovou soustavu ze zimního spánku, dali jsme si už v pátek aktivační trénink. V sobotu ráno proběhla na parádně připraveném stadionu další aktivace, aby i herní myšlení pochopilo, že už jsme v Itálii a jde se na věc.

A rovnou chci uvést na pravou míru jednu věc: celý tenhle italský výjezd jsme od začátku brali „užitkově“. Nešlo nám o to přijet, vystresovat se kvůli výsledkům a jet domů. Jeli jsme tam nasát pravou italskou atmosféru, zkusit si trochu jiný styl ragby, nechat se unášet pohodovým duchem turnaje a hlavně se bavit. A kluci to vzali za své! Mimochodem, musím vyseknout obrovskou poklonu za to, jak bleskurychle se naši hráči dokázali adaptovat na italská pravidla.

Tým Black hrál neskutečně dobře. Je u nich vidět obrovský posun a dělá mi obrovskou radost, že se nám daří do naší herní koncepce zapojit mnohem víc hráčů než na podzim. Hra byla živá, dravá a energická. Skončilo to až tak, že Hynek Hrabálek do toho šel s takovým nasazením, že to odnesla hlava (naštěstí má tvrdou bystrckou palici, takže šlo jen o mírné zranění a všechno dobře dopadlo). Kluci to nakonec dotáhli do celkové Top 10 turnaje, klobouk dolů!

Tým Orange pak naplno prodal své zkušenosti, a to jak v základní, tak v nadstavbové skupině. O výsledky sice nešlo, organizátoři chtěli hlavně vidět hrající a bavící se děti (což podepisujeme v plném rozsahu), ale kluci se tím stejně nenechali zastavit.

A atmosféra finále? To byl absolutní úlet. Celý náš tým dětí z U8 a U10, které zrovna nehrály, se i s rodiči usadil na velkou tribunu a vytvořili takový rachot, že si ten náš bystrcký kotel dokonce překvapení domácí sami natáčeli. Na lavičce to žilo, zahráli si úplně všichni z obou týmů a konečné 1. a 10. místo bereme jako tu nejsladší třešničku na italském gelatu.

Z pozice šéftrenéra: 

Když si teď sundám klobouk trenéra U12 a podívám se na to jako šéftrenér dětského ragby a jeden z organizátorů, musím zatlačit pomyslnou slzu dojetí. Realizační tým a naši řidiči? Smekám! Jsem neskutečně spokojený s tím, jak všichni přiložili ruku k dílu. Nikdo se neflákal (ani neměl kdy), nikdo nebrblal a všichni jeli na 100 %. Vyrazili jsme tam jako jedna skvělá parta a ta obrovská pohoda v realizačním týmu se přímo přelila i do těch dětí na hřišti.

Obrovská pochvala a vděk letí také organizátorům z Rugby Parabiago. Peťa Rörig nám touhle navázanou spoluprací s Itálií trefil jackpot. Od chvíle, co tam přijedete, se na vás všichni usmívají, snášejí vám modré z nebe, se vším pomůžou, a do toho ta skvělá italská gastronomie...

Byl to neskutečně skvělý víkend a už teď vím, že se do Parabiaga budeme vždycky s radostí vracet. Těším se na další společné akce s celou naší obrovskou mini ragby rodinou!

Tak pravil vrchní Šampón, tesat do kamene slova rázovitého lidu! 

Po strhujícím finále U12, kterým jsme fandili z plných plic, jsme dostali opulentní večeři ve formě těstovin a roastbeefu, cílovka se raduje! Unavení jsme opět odjeli na ubikaci a začali připravovat další snídani.

Neděle nám nastavila deštivou tvář, bohužel ani modlitby nezabraly, a tak pršelo a pršelo a ...pršelo... Ovšem nás nic nezastaví, takže jsme hrdě vyrazili vstříc turnaji, který je takovým mistrovstvím Lombardie. Osmičky hrály na umělce, naše desítky čekala přírodní tráva, která se v průběhu celého turnaje pomalu měnila v bahenní lázeň. Toho ovšem naše tři týmy nedbaly a neohroženě se vydaly vstříc všem soupeřům, silné konkurenci dalších 25 týmů.

Všichni nechali v průběhu turnaje na hřišti maximum, ať už se dařilo nebo ne. V Itálii se hraje ve větším počtu hráček/hráčů, takže jsme měli jen minimum střídajících, ale i tak jsme předvedli skvělé výkony. Jedinou kaňkou byl výlet Niny do nemocnice, když se jí protihráč prošel po ruce, naštěstí i tato eskapáda dopadla dobře! A jak jsme si vedli? Tým Grey hrál společně v Orange v těžké skupině, a i tak vybojoval dohromady čtyři cenné výhry. Blackům o jedno místo uteklo semifinále, ale i tak z toho nakonec bylo krásné vybojované 7. místo. Trenéři ostatních týmů po většinu zápasů jen zoufale rozhazovali rukama a křičeli „plakalo“, což, jak se ukázalo, nemá nic společného s pláčem, ale italsky se takto řekne skládka. Běhali jsme jak zajíci a málokdo nás chytil!

Tým Orange procházel celým turnajem naprosto suverénně až do finále celé akce. To už byla do posledního místa zaplněná tribuna i ovál kolem hřiště. Jediná, trochu nesvá, byla Mia, které se zdálo, že tu neustále o ní někdo mluví. Od „mamma mia“ (končím s životem Dia) až po „amore mio“, zkrátka všude ona! Ve strhující atmosféře finálového souboje se ovšem ukázalo to, co nás provázelo celým turnajem, tedy že Ital nezná ten zázrak kombinačního způsobu hry, a tak jsme porazili Treviglio po infarktovém průběhu 1:0. Děti následně slavily spontánně a velmi divoce zisk trofeje, kterou sice nikdo neviděl, ale aspoň nám ji nikdo nesebere nebo nerozbije. Na všech týmech byla vidět obrovská chuť se ukázat, zahrát si, bojovat bok po boku s kamarády, užít si turnaj, což bylo nejdůležitější. Po dekoraci všech zúčastněných jsme děti nahnali do sprch, protože z nich bahno doslova odpadávalo. Také jsme potkali jednoho podezřelého místního týpka, který v rukavicích a v nepadnoucím přestrojení za popeláře uklízel ten největší svinčík, aby se z něj vyklubal sám prezident místního klubu. Takže aspoň toto máme s Italy společné :-)

Poté jsme se přesunuli do nedaleké pizzerie, kde nás čekala poslední večeře (naštěstí ne ta Páně). Dlouhé čekání na mangiare jsme si krátili zpěvem hymny, učením Otce Abraháma, nebo hlasitým skandováním, až jsme se dočkali a nasytili se před dlouhou cestou domů. Ta už proběhla, ať už díky únavě, nebo různým sociálním lubrikantům, či karaoke vcelku v pohodě a v 8:45 jsme šťastně dorazili zpět na RCB. Všichni unavení, ale spokojení a se spoustou zážitků (někteří i bacilů). 

Jsme velmi rádi za tuto zkušenost, protože i díky pohodové italské atmosféře jsme si celý prodloužený víkend neskutečně užili a dle ohlasů od rodičů byly děti nadšené, a to je zásadní!

Díky všem, kteří se podíleli na této vydařené akci, určitě se budeme rádi vracet. Díky i rodičům, že s námi děti pustili a díky dětem, že to perfektně zvládly.

Grazie amici!

Ragby zdar!

P.S.: Tip k četbě - klik na bold:-)