Na letošní Den dětí dostaly ty naše nejlepší dárek, účast na Mistrovství republiky! A tentokráte se hrálo v Praze, takže nás neminulo brzké ranní vstávání. Naštěstí kucí v hlavním městě stanovili začátky turnajů od osmiček po dvanáctky po půl hodinách, takže to nebylo až tak dramatické. Prvně jsme vysadili dvanáctky v Říčanech, pak desítky v Petrovicích a my se přesunuli na Strahov, kde hraje mládež Tatry Smíchov. 

 

Děti byly po cestě soustředěné, takže ani hudební produkce DJ Kebaba nezvedla větší vlnu touhy tancovat, prostě se podezřele nic moc nedělo, tedy vyjma toho, že z řad dospělých byl schvácen další otrok aplikace Duolingo. Vše se změnilo ve chvíli, kdy jsme zůstali v buse sami. Mohutné skandování komu všemu dáme, ehm...na zadek, MČR je naše, nebo pár dalších hlášek... vybírám namátkou: "zapínám autopilota, autobus je náš, ty vole ten řidič asi mluví"... dotvářelo kolorit naší cesty na místo určení.

 

Na něm jsme zjistili, že turnaj z Bystrce má pokračování v Praze, v podobě dnes již legendárního grafického ztvárnění slovenské hymny. Prostě počasí si letos dělá co chce! Šatny byly ve stanu, který byl víceméně pod vodou, ovšem náš předvoj v podobě rodičů mazaně zabral jediná suchá místa, za což jim patří dík. Řečí Duolinga by se dalo říct... We are lubricated like a fox! :-). Na místě se tedy nacházela i plastová pistolka, těžko říct co nám to mělo naznačit. Jestli jsme třeba měli odhalit tajemství staré bambitky...  

Následně, kde se vzal, tu se vzal, zjevil se tajemný pán s deštníkem, aby celý turnaj odkoučoval se mnou. Díky! 

 

Děti dle slov svých i rodičů prý nemohly dospat, takže nakonec jediný relativně klidný člověk byl trenér, který po středečním zopakování vítězného rituálu z loňska tušil, že to nemá kam uhnout. Klidný byl jako tradičně do prvního zápasu, kdy se děti jako obvykle velice pohotově rozhodly, čím by ho tak mohly vytočit dnes. Vypadá to, že naše jsou příznivci filmu Mizerové 2...

 

Dohromady se turnaje zúčastnilo patnáct mužstev, trochu nešťastně rozlosovaných do pěti skupin po třech a jen vítěz skupiny postupoval do souboje o pohár Mistrů. K našemu překvapení nám navíc bylo sděleno, že jedno z pravidel (boj o míč po skládce) se v Praze hraje jinak, než je určeno pravidly Unie. Tak jako proč ne, my třeba nedodržujeme naprosto nesmyslné pravidlo o čekání tří vteřin na volný míč, nicméně dostáváme za to čočku...

 

Protože nakonec nepřijely Kralupy, prvním soupeřem nám byl tým Barbariens, složený z hráčů Tatry, Petrovic a Říčan. Hrálo se 2x4 minuty a rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem. Každopádně jsme věděli, že rozhodovat bude druhý zápas s Babicemi, které mají silné mužstvo. Navíc byli namotivovaní nám vrátit prohru z dubnového PYRFu. Vlítli na nás jak uragán a my jen koukali, že tisíckrát omletá pravda o neskládaní se nám zhmotňuje v realitu boje o 5.-10. místo. Soupeř dával pětky jak přes kopírák. Jinými slovy... "Tuček, Šlajz, stejné chyby, stejné známky..."  Naštěstí jsme se zmátořili, otočili utkání nezměrnou bojovností z 1:3 na 4:3, abychom následně z poslední akce dostali vyrovnávající pětku. A šlo se počítat. Výsledek? Stejně bodů, stejný poměr ve skóre jako soupeř, jen o jednu položenou pětku víc a tím pádem postup... Uf, kámen velikosti spartakiády se valil ze Strahova dolů. Upřímně řečeno mě bylo Babic líto, protože by si ve finálové skupině určitě zasloužily hrát, tak třeba bude příští rok formát soutěže přívětivější pro dva postupující ze skupiny. 

Ještě před obědem jsme následně sehráli první utkání finálové skupiny, kde jsme po vcelku jednoznačném průběhu porazili Dragon v poměru 5:1. 

 

K obědu se podávalo maso s rýží, které tak trochu připomínalo glutamát po sečuánsku, nicméně nikdo následně nemusel vyhledat emergency toilets a skoro všechno jsme snědli, takže za nás asi dobrý. 

 

Stejně jako loni nás pak čekaly v prvním utkání Říčany, kterým jsme měli vracet pro změnu co my. Utkání se ovšem neslo v naprosto jednoznačném duchu, kdy jsme soupeři doslova nedali čuchnout a výsledkem byla jasná výhra 7:3. V té době už se díky dešti hřiště měnilo v bažinu a mělo být ještě hůř.

 

Třetím finálovým soupeřem byly Petrovice, se kterými jsme sehráli vyrovnaný zápas na PYRFu a i tentokráte se ukázali v dobrém světle. Akce se přelévaly z jedné strany na druhou, skládka střídala skládku, byl to prostě nelítostný boj, který jsme dotlačili do vítězného konce v poměru 3:2. Bylo tak jasné, že v posledním utkání s domácí Tatrou, do té doby ve finálové skupině také jen vítěznou, půjde o pohár pro Mistra ČR.

 

Atmosféra i očekávání obou táborů tomu napovídalo. Na rozblácené ploše se strhla bitva doslova o každý metr hřiště, které svou barvou připomínalo spíše dresy domácích. My jsme udělali jednu nečekanou změnu v sestavě, která se ukázala jako dobrý tah, tatrováci se snažili seč jim síly stačily, ale na naši pětici bojovníků to nestačilo. Někteří hráči měl problém s koordinací pohybů, ještě štěstí, že chodíme v zimě bruslit, dost se nám to hodilo:-)! Kdybych měl popsat jednoduše jak utkání probíhalo, bylo by to asi takto: Dodržování taktiky 25%, dovednosti 75%, bojovnost 1000%! Z bahenního souboje jsme vyšli vítězně v poměru 2:0, což znamenalo jediné, obhajobu zlatých medailí!

 

Po závěrečném hvizdu propukl na hřišti frenetický jásot dětí, některé dokonce plakaly dojetím! Neuvěřitelná úleva a krásný pocit! Z vlastní zkušenosti vím, jaké je to prohrát titul v posledním utkání. Slušně řečeno úplně na prd. O to víc je třeba ocenit postoj všech hráček, hráčů, trenérů i rodičů domácích, kteří situaci nesli opravdu statečně a upřímně nám pogratulovali. Následovalo i společné foto finalistů.

 

Škoda že jsme si to nemohli rozdat na suchém hřišti jako v Brně, protože to bylo opravdu krásné utkání, nicméně jak by to vypadalo je zcela hypotetická otázka, něco ve smyslu co by se stalo, kdyby Neo v Matrixu sežral obě pilulky. V našem matrixu bylo v sobotu vše v pořádku a tak to má být!

 

Následoval ceremoniál k dekorování vítězů, za zvuků nesmrtelné sportovní hymny We are the champions jsme převzali zlaté medaile a pohár pro vítěze! Děti se bavily jako obvykle po svém, skandováním různých hesel a uživáním si opojného pocitu vítězství. 

 

Děkujeme rodičům, kteří nás doprovázeli nejen v sobotu v Praze, ale po celou sezónu, hlavně za jejich podporu dětem, sdílení radosti i smutku. To vše ke sportu patří. Samozřejmě díky kolegům, kteří tým připravovali, Holdovi za zázemí, Okrašlovacímu spolku za pomoc při jeho údržbě, démonům za pomocnou ruku a pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám. 

 

Po loňském strhujícím zlatu doma v Bystrci, jsme vylovili druhé z bahna nad Prahou. A opět to stálo za to. Zůstává tedy otázkou co dál. Výzvou je samozřejmě dohnání pana Košťála, který jel kolem světa třikrát! :-) Malý jest jen ten kdo malé cíle si klade a slovy dětí, kdo neskáče, nevyhrál:-)

 

Kdo jsme? Bad boys? Ne, MISTŘI! Bystrc!

 

Ragby zdar!

 

Foto: Aleš Kottek and RCB crew