Druhou zářijovou sobotu jsme se vydali na turnaj do Havířova, který se konal v Ostravě. Všemi kategoriemi napříč se sešlo dost omluvenek, takže nás ani nemrzela absence klubového patráku, zvláště když náš oblíbený řidič James Hunt zůstal stejný. Pravda, po cestě trochu bojoval s nastavením topení a klimatizace, na jeho výkonu se to ovšem nijak zvlášť neprojevilo. Po dvou hodinách cesty se tak na obzoru objevila scenérie jak z Ladových obrázků, tedy kdyby byl býval Mistr maloval industrial.

 

Ostrava má své nezaměnitelné kouzlo a letitý areál v Mariánských Horách jakbysmet. Naprosto přesně to vyjadřoval nápis na triku jedné z přítomných fanynek/maminek - "Two words, one finger." Když každy tu chlasta Radegasta...Trochu je nám vždy líto (ti otrlejší mají škodolibou radost) něžného pohlaví, neboť použití místních letitých toalet vyžaduje umění podřepu minimálně na úrovni Hermanna Maiera. Jedinou změnou tak byla za dveřmi na židli umístěná dezinfekce s etiketou Likérky Drak, jinak areál nedoznal změn. Těch nedoznal naštěstí ani tandem místních šéf-organizátorů, kteří si to prostě umějí udělat hezký a nic moc neřeší. Jen tak se může stát, že se na rozpravě trenérů zjistí, že ze sedmi mužstev přijely čtyři a my máme jedno navíc a pak se škrtá, škrtá a připisuje, ale nakonec to stejně vyjde, takže nač se stresovat. Místní bohorovný spíkr pak v jednom momentu zcela jasně vystihnul nastalou situaci, a vlastně i realitu moravského rugby, slovy: "Bystrc, všude kam se podíváš".

 

Do turnaje jsme tedy postavili dvě mužstva a výběr nováčků navíc pokřtil nové černo-oranžové dresy. Někteří hráči pojali tento křest zcela originálně, takže nebyla nouze o vlastní pětky, nebo předvádění běhání pejska uprostřed utkání, strýček Jedlička a jeho bratranec ze sedmého kolene, tajemný TK, by z nás měli radost. Na druhou stranu jsme byli svědky bojovného výkonu, mnoha skládek a první pětky Kuby. První body položil i Pepa, k čemuž oběma gratulujeme! To vše proběhlo za přísného dohledu bystrcké rugbyové legendy, zlotřilého iuristy dr. Manna a také našeho starého známého Benkyho, který se svou stále rudnoucí kůži snaží zamaskovat rašícím plnovousem. Doufejme, že nedopadne jako Tóma hluchoněmec. Mezery ve znalostech nových pravidel se nezřídka snažili úsměvem zamaskovat i místní arbitři, takže se nám z rugby pomalu stala házená (vše dopředu!) a jen doufáme, že neskončíme u amerického fotbalu. Nicméně za úsměv díky!

 

Tým Orange se popral i s těmito nečekanými překážkami a předvedl srdnatý výkon, korunovaný vítězstvími ve všech utkáních. Tedy dopředu to byla paráda, dozadu se nám moc nechtělo. Občas jsem měl pocit, že hráči se ve stínu místní katedrály snažili dokázat, že jsou dobří křesťané, neboť naše obrana se před soupeři většinou rozestoupila jak Rudé moře před Mojžíšem. Ovšem statečná oranžová srdce nakonec zlomila soupeře díky týmovému výkonu, který předvedli všichni plejeři. 

 

Paťa kdykoliv vycítil šanci na body, tak šel sveřepě za nimi. Klárka si i přes povrchové zranění vzala k srdci text místního barda Petra Bezruče v podání Jarka Nohavici Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst... Nemluvný Lukyn bedlivě sledoval vše co se dělo kolem a obětavě makal pro tým. Nebojácný Teo, který perfektně pochopil naši myšlenku, že velké stromy padají k zemi nejrychleji a nebál se několikrát složit hráče o dvě hlavy většího a o dost kilo těžšího. Dvouciferný počet pětek, které dle svých slov ani nepočítal, snad ani nemusím zmiňovat. A na závěr (ovšem "last but not least!") Ríša, který stanovil nový rekord v položení devatenácti pětek, a byl navíc perfektně platný v obraně i organizaci mužstva. 

 

Když se k nám příští víkend přidá i palebná síla v podobě bráchy Míši a sourozenců Havraních pírek, tak na skorodomácím turnaji na Dragonu budeme v plné polní. Přijďte nás podpořit, dáme do toho všechno!

 

Rugby zdar!