Historie zdejšího města sahá do 14. století, kdy tehdejší osadu koupila Eliška Rejčka a věnovala ji brněnskému klášteru. Jak symbolické, zvláště pro výsledek turnaje :-)

 

Zdejší destinace patří mezi naše oblíbené, ne-li nejoblíbenější, nicméně v poslední době se i zde projevuje stárnutí šedé kůry mozkové místní generality, což vede k mnoha zmatkům a nedostatkům v organizaci. Pohříchu nejlepší bylo na celé akci slunce. A výkony našich chlapců.

 

Když psal věrozvěst českého rugby, Ondřej Sekora, Kroniku města Kocourkova, těžko mohl tušit, že se jeho vize zhmotní právě ve Zlíně. Při příjezdu nás uvítala nová střecha nad asi deseti procenty hlavní tribuny. Bohulibý počin dalo by se říct, jen škoda, že přes toto příšerné železobetonové monstrum nejde z vrchní terasy klubovny, odkud byl vždy krásný výhled, vůbec nic vidět. Tedy na hřiště. Okolní vkusná zástavba, dílo legendárních architektů Kotěry a dalších je vidět skvěle, o to větší je do očí bijící kontrast nové střechy. Ale jak říkal Tonda Blaník... kam teče beton, tam tečou prachy, touto optikou lze stavbu pochopit :) Škoda, kromě toho, že přes ni není nic vidět, tak je tribuna osazena i novou zvukovou aparaturou, z které ovšem není nic slyšet. Místní spíkr je buď velký srdcař, nebo člen hereckého ansámblu lokálního divadla, případně masochista, kdo ví, protože jeho heroický moderátorský výstup, kdy se všichni zúčastnění orientovali jen podle řeči jeho těla, stál vážně za to. "And the Oscar goes to..." Dalším pořadatelům, kteří měli na paměti nutnost udržet hřiště při životě tak urputně, že naše rodiče nepustili ani na tartanovou dráhu kolem hřiště... Asi chtěli, stejně jako kdysi v hokeji barážový klub z Mladé Boleslavi, zatrhnout našim fandění, drobná paralela by tu byla...  Anebo se má Václav ještě dost co učit!

 

Další překvapení nás čekalo při tradiční poradě trenérů, kdy nám bylo sděleno, že se bude hrát podle nových pravidel unie. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem všechny kategorie nehráli dle požadavků na U12, tedy méně zápasů v delším časovém úseku. Na naše upozornění, že si domácí vykládají pravidla poněkud po svém, nám bylo sděleno, že to tak prostě je a nic se měnit nebude. Tak jo. Pro osmičky to znamenalo tři zápasy o délce deset minut v obou skupinách (major zkušenější, basic rozvojová). To je trochu málo, navíc v rozvojové skupině jsme se ani nepotkali se všemi soupeři. Opět tak na moravském turnaji došla naplnění okřídlená osmdesátková hláška zmatený jak Goro před branami Tokia. 

 

Ale co už, my zkušení matadoři jsme jen s úsměvem pokrčili rameny a šli jsme převléci děti do našich krásných dresů od Atexu. V týdnu proběhla tiskem zpráva, že nové dámské plavky nejmenované značky (product placement rozhodně nepodporujeme :-) ) předvádí muž, což vyvolalo bouři nevole. To se nám stát nemůže, my jsme o hodně napřed a dresy máme unisex. Je ovšem otázkou, jestli tento náskok bude stačit! :)

 

Do turnaje jsme tentokráte nasadili tři mužstva, dvě do skupiny basic a jedno do major. Jak bylo zmíněno, všichni si zahráli tři zápasy a to po deseti minutách. Zpestřením byla návštěva z Horních Uher, konkrétně díky týmu Žilina Bears, jejichž hráči doplnili domácí, kteří tak prvně letos dali dohromady osmičkový tým. Posilou domácímu realizačnímu týmu pak byla i žilinská trenérka, která prožívala zápasy stylem "co na srdci, to na perách". Pro nás co řešíme už pouze to, jestli po místní klobáse, nebo hermelínu bude fungovat peristaltika, to bylo oživení zatuchlých vod moravskoslezských. Stejně tak trenérský ansámbl ostravských, který upgradoval odměnu za první pětku, námi určenou jako stavebnici Lego, na pořádnou grilovačku. Holt jiný kraj, jiný mrav!

 

Ke hře samotné toho není moc co dodat. Děti bojovaly se soupeři, pásmem ohraničenými hřišti, sluncem, příšerně dlouhými prodlevami i únavou srdnatě, některé zápasy s dvojciferným skórem ovšem moc rozvojové nebyly. Vyvrcholením sobotního kabaretu pak bylo hledání Vyškova k poslednímu (třetímu!) utkání, které skončilo neúspěšně, protože kluci prostě odjeli dřív. Vzhledem k tomu, že v dané chvíli už měl turnaj oproti rozpisu asi hodinové zpoždění, se ovšem není moc co divit. Ani do okřídlené sytosti jsme si tak nezahráli a na konci byli myslím všichni rádi, že už to máme za sebou. Výsledky jsme zapomněli, nakonec i kdyby se vyhlašovali, tak moderátora nebylo slyšet. 

 

Kdybychom věděli co nás čeká, tak smotnem brčko, sedneme si naproti nově zastřešené tribuně, nastavíme slunci tvář a zazpíváme si s Bobem Marleym "Concrete jungle". Takto nastavil Zlín zrcadlo úrovně moravského rugby stran organizace a kdo nastavil tvář slunci, ten měl doufám opalovací krém, jinak se se zlou potázal!  

 

O víkendu nás čeká výlet do Havířova a dále trénujeme v obvyklých časech!

 

Rugby zdar!